Minulý týden jsem se
zúčastnila několika pracovních jednání. Bylo to velice únavné,
ale perspektivní, což se může zdát na první pohled protikladné.
Když to ohodnotím body, tak mínus jeden, plus jeden se rovná
nula, plus minimálně jeden pro dlouhodobý užitek. Můžu tedy
konstatovat, že úspěšnost minulého týdne je v kladu, což je
pozitivní. O tomto jsem však dnes psát nechtěla.
Pokud jdete na jakékoliv
jednání nebo pohovor, běžně se stává, že vám druhá strana
nabídne něco k pití. Obvykle pouze dotazem: „Dáte si něco k
pití?“. V tomto momentě pro mě obvykle nastává dilema. Zásadní
otázka, kterou si kladu, je zda mám vůbec žízeň, nebo na něco
chuť a zda si v příští hodině budu moci někam dojít na WC.
Možná někomu může přijít otázka s WC absurdní, ale můžu
všem potvrdit, že pokud člověk běhá z jednání na jednání
tak moc šancí kde si odskočit nemá. Navíc přijít na obchodní
schůzku a ptát se po toaletní míse není zrovna moc
profesionální.
Další zásadní moment
mého rozhodování je způsob jakým se tazatel zeptá. Pokud se na
vás kření otrávená sekretářka, kterou nadřízeny vyrušil od
pilování nehtů, většinou stroze odpovídám: „Ne děkuji.“
Asi by mi leckdo řekl, že bych si naopak měla vymýšlet, ale
nemám takovou povahu. Nerada kohokoliv čímkoliv otravuji.
Pokud tedy projdu přes
tyto počáteční otazníky (žízeň/chuť, WC, příjemnost)
dostanu se konečně k tomu podstatnému, a to co si tedy dám. Kávu
mám ráda s pěnou, nebo v podobě laté. Vím, že si v tomto
ohledu hodně vymýšlím, ale popravdě, když už si něco chci
dát, tak prověřím nabízejícího. On se dá dobře odhadnout z
toho co mají pro obchodní partnery připravené za občerstvení i
celkový přístup té dané firmy k lidem. Již se mi párkrát
stalo, že jsem dostala úplně výbornou vídeň, ovšem spíš se
člověk setká s možností turek/rozpustný a pak občas jako bonus
mlíčko.
S čajem je to krapet
složitější. V našich končinách je obvyklé, že čaj je
pytlíkový od Jemči a vše ostatní je nějaký výmysl čajových
bláznů co v listí hledá smysl života. Je to trochu smutné, ale
doufejme, že brzo se k nám na pole všedních dní dostane i nějaká
čajová kultura. Takže jsem si skoro stoprocentně jistá, že když
si dám čaj, dostanu klasického tzv. pytlíkáče. Ještě štěstí,
že i u čajových pytlíků se dá sehnat různá kvalita a jemču
jsem už dlouho nepotkala.
A na závěr voda. Voda,
životabudič povětšinou podávaný v láhvi. Naštěstí mám
zkušenost, že když si dám čistou vodu tak vím co můžu čekat
a povětšinou, pokud je čistá sklenička, jsem spokojená.
Samotnou epizodou jsou různé šťávy a džusy. Nikdy jsem neměla
dost odvahy něco podobného na obchodní schůzce vyzkoušet. Ani
vám nepovím proč. Asi osobní nedůvěra k obsahu cukru těchto
výrobků.
Je až s podivem kolik
věcí člověk obecně zváží, než se rozhodne zda si dá
nabídnuté pití a to v jedné vteřině plynoucího času.
Zamysleme se nad rozhodnutími běžného životy o mizivé
důležitosti. Jsou tak triviální a přitom komplikované.
Zamysleme se nad tím jak nabídnuté pití působí na zákazníka
či obchodního partnera. Zdá se, že je to maličkost, ovšem
osobně si myslím, že stejně jako to jak je člověk ustrojen, jak
jedná s lidmi a jak je vybavená zasedací místnost vypovídá o
firmě jako takové. Nezapomeňme na největší průšvih všech
průšvihů tohoto tématu a to, když je vám nabídnuto něco co
již došlo. To je jako když řeknete něco ve smyslu: „Přinesla
bych vám zmrzlinový pohár, protože ho tu běžně každý dostane
ale vy máte smůlu protože před hodinou poslední snědla vaše
konkurence.“
Všímáte si i vy, čím
jste kde pohoštěn, nebo vám je to jedno? Napište mi. Budu vám
vděčná.
Vaše
Video tohoto týdne je již staršího data. Poslechněte si kyblíkové hudebníky z brny.
